Syndrom navikulární kosti: vše, co byste měli vědět

Zánět navikulární kosti, podotrochlosis, palmar foot pain, onemocnění navikulární kosti: mnoho názvů pro široký klinický obraz

Syndrom navikulární kosti je častou diagnózou kulhání u jezdeckých koní a často uvádí majitele koní do úzkosti a strachu, neboť je na mnoha místech stále považován za nevyléčitelný. Dobrou zprávou je: ne vždy tomu tak je. Diagnostické prostředky se postupem času výrazně zlepšily a o nemoci a především o jejích příčinách se toho zjistilo víc, proto dnes již ne všichni pacienti se zánětem navikulární kosti automaticky patří mezi „beznadějné případy".

Pomoc, můj kůň má naviculární kost!

Abychom pochopili, proč je onemocnění navikulární kosti tak rozdílné v prognóze a léčbě, musíme se trochu blíže podívat na anatomii. Neboť: každý kůň má navikulární kost! Přesněji řečeno, v každém kopytě se nachází tzv. navikulárníkomplex. Ten se skládá z:

• navikulární kost (malá podlouhlá kůstka v kopytě, která slouží jako „kladka" pro hlubokou ohybovou šlachu)
• spojovací vazy navikulární kosti s kopytní kostí a korunovou kostí (= horní a dolní vaz navikulární kosti)
• úpon hluboké ohybové šlachy, která vede přes navikulární kost
• tíhový váček navikulární kosti, který zajišťuje hladké „klouzání" šlachy přes kost
• podíl na kopytním kloubu

Všechny tyto součásti navikulárního komplexu mohou onemocnět a vyvolat stejnou symptomatiku. Symptomy přitom bývají často nejasné a nestabilní: časté klopýtání, ztuhlá chůze, kulhání zvláště v ostrých obratech a na tvrdém povrchu, vyhýbání se zatížení zadní části kopyta (našlapování špičkou), často jsou postižena obě přední kopyta. Tytéž symptomy se však mohou objevit i tehdy, když jsou bolestivé jiné struktury v zadní části kopyta. Proto se v anglicky mluvících oblastech často již vůbec nehovoří o „navicular syndrom" (= správný překlad „syndromu navikulární kosti"), nýbrž místo toho o „palmar foot pain" nebo „caudal heel syndrom", což znamená zhruba „bolesti v zadní části kopyta/syndrom patek".

Diagnostika

Jak ale potom přesně víme, zda je skutečně postižen navikulární komplex, nebo jiná struktura? A pokud jde o navikulární komplex: která z jeho součástí?

Odpověď je v praxi často obtížná. Pomocí svodné anestezie lze zjistit pouze to, zda skutečně bolesti způsobuje zadní část kopyta, ale již ne to, která konkrétní část v kopytě. Pomocí rentgenu lze zviditelnit jen kosti, čili tím lze zjistit pouze to, zda je navikulární kost zdravá. Dříve byla diagnóza „zánět navikulární kosti" stanovena, jakmile byly v navikulární kosti viditelné rozšířené cévní kanálky. Ty však mohly vzniknout i z jiných problémů (např. dřívější a již zhojený zánět kopytního kloubu) a o aktuálním stavu nic neříkají. Navíc tyto kanálky navikulární kosti vznikají teprve v průběhu času a na začátku onemocnění proto na rentgenu ještě nejsou viditelné.

Naštěstí se však v posledních letech i ve veterinární oblasti rozšířila další zobrazovací metoda, kterou lze vyšetřit i měkké tkáně: magnetická rezonance (MRI, resp. MRT). Pomocí ní lze zviditelnit i šlachy a vazy. Spolehlivou diagnózu zánětu navikulární kosti lze tedy stanovit pouze pomocí MR. Ve všech ostatních případech nelze vyloučit, že bolesti ve skutečnosti způsobuje úplně jiná část kopyta.

Příčiny zánětu navikulární kosti

Protože se navikulární komplex skládá z tolika různých struktur, existuje i celá řada příčin, které mohou každou z těchto struktur dráždit, respektive poškodit. V ojedinělých případech může k onemocnění vést i trauma; v naprosté většině případů však jde o přetížení hluboké ohybové šlachy nebo příliš velký tlak na navikulární komplex, respektive snížené prokrvení, které vedou k syndromu navikulární kosti. Konkrétními původci těchto problémů mohou být:

• postavení kopyta:
• plochý (negativní) úhel kopytní kosti: každé snížení úhlu o 1 stupeň znamená o 4 % větší zatížení hluboké ohybové šlachy
• velmi strmé kopyto (snížený kopytní mechanismus)
• příliš dlouhá špička (větší zatížení hluboké ohybové šlachy při odvalu)
• příliš málo „tlumení" (chybějící měkkotkáňové struktury), např. v důsledku stažených kopyt nebo osifikace kopytních chrupavek
• příliš velká hmotnost vzhledem k velikosti kopyt (příliš malá kopyta nebo nadváha)
• nedostatek pohybu
• nepřirozené pohyby (zejména vysoké tempo na kruhových drahách, skoky, obecně přetížení předku)

Lze syndrom navikulární kosti léčit?

Jak bylo zmíněno v úvodu, onemocnění navikulární kosti bylo dlouho považováno za nevyléčitelné, protože se vycházelo z degenerativního onemocnění navikulární kosti. V dnešní praxi však mnohem více záleží na tom, která část navikulárního komplexu je přesně postižena (měkké tkáně nebo kost) a proč (rozbor příčin), respektive v jakém stadiu se kůň nachází. Kostěné změny jsou nevratné, často je však lze přesto dobře zvládnout. Problémy se zúčastněnými šlachami, tíhovými váčky nebo vazy bývají často zdlouhavé, ale v závislosti na příčině mohou často zcela odeznít.

Léčba proto musí být individuálně sladěna podle příčiny. Důležité je důkladné zjištění příčin, aby je bylo možné odstranit, např. prostřednictvím optimalizovaného množství pohybu nebo změněných ustájovacích podmínek.

Protože však „pravý" zánět navikulární kosti nelze často odlišit od jiných chorobných stavů v zadní části kopyta, prvním opatřením by mělo být vždy také optimalizace zdraví kopyta. V některých případech postačí již správné zkrácení špičky nebo odstranění stažení patek či negativního úhlu kopytní kosti, aby došlo ke zlepšení. Případně je smysluplné dodatečně nasadit ortopedickou ochranu kopyta (např. pro zvýšení patek, odlehčení hluboké ohybové šlachy nebo pro další tlumení).

Vedle toho mohou být indikovány léky proti bolesti, léky podporující prokrvení nebo injekce (do kloubu nebo tíhového váčku), podle toho, která struktura je postižena.

Někdy se také doslýchá o tom, že u „koně s navikulární kostí" je doporučováno či prováděno přetnutí nervu („neurektomie"). Při něm se přeruší ten nerv, který je odpovědný za přenos podráždění v zadní části kopyta. Tím kůň v této oblasti necítí a je tak bez kulhání. Nesmíme však zapomínat, že vlastní příčina trvá dál a ve většině případů nepozorovaně postupuje – kůň prostě jen nemůže zhoršování pociťovat. Protože přerušený nervový kmen je však odpovědný za celou zadní část kopyta, kůň zde nemá ani jiné vjemy, např. ohledně charakteru podkladu. Kůň je v zadní části kopyta jednoduše necitlivý, čímž jsou někdy přehlédnuty i jiné problémy (např. abscesy nebo poranění).

Navíc se nezřídka stává, že nervová zakončení po několika letech opět srostou a kůň tak získá svůj vjem zpět, přičemž kulhání se pak často projeví výrazně silněji (protože vlastní onemocnění mezitím pokročilo).

Přetnutí nervu proto musí být dobře zváženo a není jednoduchým řešením, nýbrž zakrytím problematiky, pokud by jinak již nebyl pro koně možný život bez bolesti.

Autorka: Nathalie Kurz

>> Zdroje

https://vetmed.illinois.edu/2020/09/11/navicular-syndrome/ https://extension.usu.edu/equine/research/equine-navicular-syndrome http://www.hufrollensyndrom.de/index.html https://www.pferdeklinik-aschheim.de/hufrollensyndrom-beim-pferd/ https://kernkompetenz-pferd.de/episode-23-hufrollen-erkrankung/ https://www.tierspital.uzh.ch/pferdekliniken/nervenschnitt/ https://www.usef.org/media/equestrian-weekly/is-it-navicular-syndrome-things-you-should-know