Syndrom navikulární kosti: vše, co byste měli vědět

Zánět kopytní kosti, podotrochlóza, palmar foot pain, onemocnění střelkové kosti: mnoho názvů pro široký chorobný obraz

Podotrochlózní syndrom je častou diagnózou kulhání u jezdeckých koní a majitele koní často děsí, protože je na mnoha místech stále považován za nevyléčitelný. Dobrá zpráva zní: není tomu tak vždy. V průběhu času se totiž diagnostické možnosti výrazně zlepšily a získali jsme více poznatků o tomto onemocnění a zejména o jeho příčinách, a proto dnes již ne všichni pacienti s podotrochlózou automaticky patří mezi „beznadějné případy".

Pomoc, můj kůň má podotrochlózu!

Abychom pochopili, proč je podotrochlóza tak různorodá v prognóze a léčbě, musíme se blíže podívat na anatomii. Protože: každý kůň má „hufrolle" (podotrochleu)! Přesněji řečeno, v každém kopytě se nachází tzv. podotrochleární komplex. Ten se skládá z:

• střelková kost (malá podlouhlá kost v kopytě, která slouží jako „kladka" pro hlubokou ohybač šlachu)
• spojovací vazy střelkové kosti ke kopytní kosti a korunkové kosti (= horní a dolní vaz střelkové kosti)
• úpon hluboké ohýbačové šlachy, která přechází přes střelkovou kost
• podotrochleární tíhový váček, který zajišťuje hladké „klouzání" šlachy přes kost
• podíl na kopytním kloubu

Všechny tyto součásti podotrochleárního komplexu mohou onemocnět a vyvolat stejné příznaky. Symptomy bývají často difuzní a nekonstantní: časté klopýtání, ztuhlá chůze, kulhání zejména v ostrých obratech a na tvrdém povrchu, vyhýbání se zatěžování zadní části kopyta (došlap na špičku), často jsou postižena obě přední kopyta. Stejné příznaky se však mohou objevit i tehdy, jsou-li bolestivé jiné struktury v zadní části kopyta. Proto se v anglicky mluvící oblasti často již vůbec nemluví o „navicular syndrome" (= správný překlad pro „podotrochlózní syndrom"), ale místo toho o „palmar foot pain" nebo „caudal heel syndrome", což znamená „bolest v zadní části kopyta/syndrom patek".

Diagnostika

Jak ale tedy přesně poznáme, zda je skutečně nemocný podotrochleární komplex, nebo jiná struktura? A pokud se jedná o podotrochleární komplex: která z jeho součástí?

Odpověď je v praxi často obtížná. Pomocí svodné anestezie lze pouze zjistit, zda bolest skutečně způsobuje zadní část kopyta, ale ne, která konkrétní část v kopytě. Rentgenem lze zase zobrazit pouze kosti, tzn. lze pomocí něj pouze zjistit, zda je střelková kost zdravá. Dříve se diagnóza „podotrochlóza" stanovila, jakmile byly na střelkové kosti viditelné rozšířené cévní kanálky. Ty však mohou vzniknout i v důsledku jiných problémů (např. dřívějšího a již zhojeného zánětu kopytního kloubu) a nevypovídají nic o aktuálním stavu. Kromě toho tyto kanálky střelkové kosti vznikají až v průběhu času, a proto nejsou na počátku onemocnění na rentgenu ještě viditelné.

Naštěstí se v posledních letech i ve veterinární medicíně rozšířila další zobrazovací metoda, kterou lze vyšetřit i měkké tkáně: magnetická rezonance (MRI resp. MRT). Ta umožňuje zobrazit také šlachy a vazy. Spolehlivou diagnózu podotrochlózy lze proto stanovit pouze pomocí MRT. Ve všech ostatních případech nelze vyloučit, že bolest ve skutečnosti způsobuje úplně jiná část kopyta.

Příčiny podotrochlózy

Protože se podotrochleární komplex skládá z tolika různých struktur, existuje také celá řada příčin, které mohou každou z těchto struktur podráždit resp. poškodit. Ve vzácných případech může k onemocnění vést i trauma; ve většině případů je to však přetížení hluboké ohýbačové šlachy nebo příliš velký tlak na podotrochleární komplex resp. snížené prokrvení, které vedou k podotrochlóznímu syndromu. Konkrétními viníky těchto problémů mohou být:

• postavení kopyta:
• plochý (negativní) úhel kopytní kosti: každý 1 stupeň snížení úhlu znamená o 4 % větší zatížení hluboké ohýbačové šlachy
• velmi strmé kopyto (snížený kopytní mechanismus)
• příliš dlouhá špička (větší zatížení hluboké ohýbačové šlachy při odvalování)
• nedostatečné „tlumení nárazů" (chybějící měkká tkáň), např. kvůli svěracím kopytům nebo osifikaci kopytních chrupavek
• příliš velká hmotnost vzhledem k velikosti kopyta (příliš malá kopyta nebo nadváha)
• nedostatek pohybu
• nepřirozené pohyby (především vysoká rychlost na kruhových drahách, skoky, obecně přetěžování předku)

Je podotrochlózní syndrom léčitelný?

Jak bylo zmíněno na úvod, podotrochlózní onemocnění bylo dlouhou dobu považováno za nevyléčitelné, protože se předpokládalo, že se jedná o degenerativní onemocnění střelkové kosti. V dnešní praxi však mnohem více záleží na tom, která část podotrochleárního komplexu je přesně postižena (měkké tkáně nebo kost) a proč (objasnění příčiny) resp. v jakém stádiu se kůň nachází. Kostní změny jsou nevratné, často je však lze i tak dobře zvládat. Problémy postižených šlach, tíhových váčků nebo vazů jsou často zdlouhavé, ale v závislosti na příčině mohou často zcela odeznít.

Léčba musí být proto individuálně přizpůsobena podle příčiny. Důležité je důkladné hledání příčiny, aby ji bylo možné odstranit, např. optimalizací pohybového režimu nebo změnou podmínek ustájení.

Protože „skutečnou" podotrochlózu často nelze odlišit od jiných chorobných stavů v zadní části kopyta, mělo by prvním opatřením vždy být i optimalizace zdraví kopyt. V některých případech postačuje již správné zkrácení špičky nebo odstranění svěrání patek či negativního úhlu kopytní kosti, aby došlo ke zlepšení. Případně je vhodné navíc použít ortopedickou ochranu kopyt (např. pro zvýšení patek, odlehčení hluboké ohýbačové šlachy nebo pro dodatečné tlumení).

Kromě toho mohou být indikovány léky proti bolesti, léky podporující prokrvení nebo injekce (do kloubu nebo tíhového váčku), podle toho, která struktura je postižena.

Někdy se také dočtete, že se u „koně s podotrochlózou" doporučuje nebo provádí přerušení nervu („neurektomie"). Přerušen je přitom ten nerv, který je zodpovědný za vedení podnětů v zadní části kopyta. Kůň tuto oblast již necítí a je tudíž bez kulhání. Nesmí se však zapomenout, že vlastní příčina nadále existuje a ve většině případů nepozorovaně postupuje – kůň zhoršování pouze již nemůže cítit. Protože je však přerušený nervový svazek odpovědný za celou zadní část kopyta, kůň nemá v této oblasti již ani jiné vjemy, např. ohledně charakteru povrchu. Kůň je v zadní části kopyta prostě necitlivý, čímž se někdy pak přehlédnou i jiné