Anatomie koňského kopyta

Začněme těmi částmi kopyta, které sami zvenku vidíte. Nejprve je to kopytní stěna: ta dává kopytu jeho vnější tvar a stabilitu. Kopytní stěna by ideálně měla růst od korunky k zemi pod stálým úhlem (tedy mít rovnou stěnu) a kolem dokola probíhat rovnoměrně. To znamená, že rohové pouzdro by nemělo působit asymetricky nebo vypadat křivě či pokřiveně. Kromě toho by nemělo mít žádné vyboulení („flares“), trhliny ani „zobáky“.

Tvar kopyta by měl připomínat seříznutý kužel: na korunce by měl být obvod menší než u země.

Kopytní stěna se skládá z různých vrstev: nejsvrchnější je glazurová vrstva, následuje pigmentovaná stěna a nakonec nepigmentovaná stěna. Nepigmentovaná stěnová vrstva je většinou téměř sněhově bílá, a proto bývá často zaměňována s „bílou čarou“ (viz níže).

Foto: Anatomie kopytní stěny

Tyto vrstvy má každé koňské kopyto, ať je zvenku tmavé nebo světlé. Pigmentovaná a nepigmentovaná kopytní stěna spolu pevně srůstají, mají však různou tvrdost. Pokud není zásobování kopyta živinami optimální, mohou se tyto dvě vrstvy také rozdělit, čímž se snadno usadí kamínky nebo jiná cizí tělesa.

„Vnitřní stranu“ kopytní stěny pak tvoří spojovací vrstva, která spojuje kopytní pouzdro s vnitřními strukturami kopyta. Tato vrstva se skládá z vláknitého lístkového rohu (lamel) a nazývá se také „nosič kopytní kosti“, protože tvoří zavěšení pro kopytní kost (viz níže). Tuto lamelovou vrstvu si můžete představit jako do sebe zapadající prsty: jedny prsty vycházejí z vnitřní strany stěny, druhé z kopytní škáry, která obklopuje kopytní kost a kopytní chrupavky. Tyto „prsty“ se do sebe vzájemně proplétají a tvoří stabilní, ale přesto pružné spojení. Toto spojení se však může při onemocněních kopyta také roztrhnout, např. při obávané schvácení kopyt. V takovém případě se mluví o „přerušení souvislosti“. Více k tomu také v následujícím oddíle o bílé čáře.

Foto: Lamelová vrstva

Kopytní stěna však neobklopuje celé kopyto: v zadní oblasti (patkách) se kopytní stěna jakoby zalomí dovnitř a tvoří tam patkové vzpěry. Patkové vzpěry tedy nejsou nic jiného než dovnitř probíhající stěnový roh. Tato konstrukce způsobuje, že kopyto je sice velmi stabilní, ale přesto do jisté míry pružné. Kopytní pouzdro se v oblasti patek může rozšířit a dokonce se přizpůsobit nerovnostem podkladu. Tato schopnost je mimo jiné důležitá pro kopytní mechanismus.

O tom, jak přesně vypadají zdravé patkové vzpěry – jak probíhají, jakou by měly mít délku a jak se mají upravovat – se odborníci různých kopytářských škol přou. V čem se však všechny směry úpravy shodují: patkové vzpěry by měly probíhat víceméně rovně (tedy netvořit oblouk) a neměly by také ležet na chodidle.

Přechod z kopytní stěny na zbytek koňské nohy se nazývá „korunkový okraj“. Ke korunkovému okraji patří také „korunka“, která tvoří glazurovou vrstvu rohové stěny. Korunka je často označována také jako „lemový pás“ a z něj tvořený roh se proto nazývá „lemový roh“. Podle plemene a počasí může být tato rohová vrstva více či méně dobře viditelná: často je u kompaktních kopyt a suchého počasí zcela odřená, zatímco u chladnokrevníků a vlhkého počasí bývá zřetelně rozpoznatelná. Když tedy příště za mokrého počasí najdete třepenitou vrstvu na horní části kopyta, víte: je to jen lemový roh a není důvod k obavám.

Foto: Anatomie pohled na chodidlo

Spodní stranu kopyta nakonec tvoří chodidlo. Chodidlový roh je o něco pružnější než stěnový roh, díky čemuž se chodidlo může přizpůsobit deformaci kopytního pouzdra při každém kroku. Zdravé kopyto má rovnoměrnou klenbu chodidla (to znamená, že tvar chodidla od kopytní stěny ke střelce se podobá ploché misce) a je dostatečně tlusté.

O přesné tloušťce a klenbě chodidla kopyta se odborníci v koňském světě opět neshodnou. Často se jako dobrá referenční hodnota uvádí tloušťka chodidla asi 1,5 cm, stejně tak jako průměr pro klenbu chodidla (měřeno od hrotu střelky k zemi). Tyto hodnoty je však třeba vždy posuzovat individuálně a závisí např. také na velikosti koně. Avšak zejména klenba chodidla neškáluje 1:1 s velikostí těla koně. To znamená, že velký kůň má za normálních okolností poměrně menší klenbu chodidla než pony.

Klenba chodidla mimochodem může být přítomna v příliš velké i příliš malé míře. Při nadměrné klenbě se často vyskytuje útlak chodidla (příliš mnoho materiálu chodidla tlačí dovnitř kopyta), zatímco příliš malá klenba velmi často vede k citlivosti, protože kopyto pod hrotem kopytní kosti již nemá dostatečný odstup od země, a proto mohou již nejmenší kamínky způsobovat bolesti. Totéž platí pro příliš tenké chodidlo: i zde je ochranná vrstva ke kopytní kosti příliš tenká a nerovnosti v podkladu proto rychle nepříjemně tlačí na kost v kopytě.

Často mívají majitelé koní obavy, když se při vyškrabávání kopyt odlamují celé kusy chodidla (nebo také patkové vzpěry). Ve většině případů to však není problém, ale pouze známka toho, že si kopyto pomáhá samo a chce se zbavit přebytečného materiálu chodidla. Tento jev můžete pozorovat obzvláště často při deštích po delším období sucha.

Bílá čára (nazývaná také „Zona Alba“) je přechod mezi kopytní stěnou a chodidlem. Přesně vzato není bílá čára nic jiného než lístková vrstva mezi kopytní stěnou a vnitřními strukturami, která zde roste dolů, a je tedy zespodu viditelná. Název je však zavádějící, protože bílá čára často vypadá spíše nažloutle a ne bíle (naproti tomu nepigmentovaná část kopytní stěny je většinou téměř sněhově bílá).

Bílá čára je díky své vláknité struktuře výrazně měkčí než kopytní stěna nebo chodidlo. Přesto by měla být bílá čára uzavřená – jednotlivé lamely by za suchého počasí neměly být rozpoznatelné a už vůbec by neměly vypadat třepenitě.

Kvůli této měkčí struktuře je však bílá čára náchylná k vetřelcům: jak cizí tělesa (kamínky), tak bakterie a plísně se zde rychle usadí, pokud již není soudržnost optimální (většinou z výživových důvodů) nebo pokud nesedí podmínky ustájení.

Když je bílá čára napadena mikroby, mluví se o „White Line Disease“ (WLD). Přitom je bílá čára rozžírána bakteriemi a/nebo plísněmi, což se při čištění kopyt projevuje bílým drobivým materiálem v bílé čáře. Mikroby však často nejsou příčinou tohoto problému, ale mnohem častěji nerovnováhy v kopytě: pokud je například kopytní stěna při každém kroku páčena dopředu kvůli příliš dlouhé špici, vzniká mechanický tah na bílou čáru a spojení může být přetaženo. Tím se rychle usadí plísně nebo bakterie a mohou putovat v lamelové vrstvě nahoru. Pokud se proti tomu rychle nezakročí, může nakonec dojít k problematice duté stěny: mikroby pak vlastně prokousaly díru do spojovací vrstvy a vznikla dutina, ve které kopytní stěna již nemá žádné spojení s kopytní kostí. V důsledku toho se tato část stěny může rychle odlomit, čímž kopyto ztrácí stabilitu.

Vidíte tedy: i pro bíl