Anatomie koňského kopyta

Začněme těmi částmi kopyta, které si můžete sami zvenku prohlédnout. Nejprve je zde kopytní stěna: ta dává kopytu jeho vnější tvar a stabilitu. Kopytní stěna by měla v ideálním případě růst od korunkového okraje k zemi pod stálým úhlem (tedy mít rovnou stěnu) a probíhat kolem dokola rovnoměrně. To znamená, že rohové pouzdro by nemělo působit asymetricky ani nakřivo/pokřiveně. Kromě toho by nemělo vykazovat žádné vyboulení („flares“), praskliny ani „zobáky“.

Tvar kopyta by měl připomínat useknutý kužel: u korunkového okraje by měl být obvod menší než u země.

Kopytní stěna se skládá z různých vrstev: nejvnější je glazurní vrstva, následuje pigmentovaná stěna a nakonec nepigmentovaná stěna. Nepigmentovaná vrstva stěny je většinou téměř sněhobílá, a proto bývá často zaměňována s „bílou čárou“ (viz níže).

Foto: Anatomie kopytní stěny

Tyto vrstvy najdeme u každého koňského kopyta, ať už je zvenčí tmavé, nebo světlé. Pigmentovaná a nepigmentovaná kopytní stěna jsou spolu pevně srostlé, ale mají různou tvrdost. Pokud není zásobování kopyta živinami optimální, mohou se tyto dvě vrstvy oddělovat, čímž se snadno mohou usazovat kamínky nebo jiná cizí tělesa.

„Vnitřní stranu“ kopytní stěny nakonec tvoří spojovací vrstva, která spojuje kopytní pouzdro s vnitřními strukturami kopyta. Tato vrstva se skládá z vláknité lamelové rohoviny (lamely) a nazývá se také „závěsný aparát kopytní kosti“, protože tvoří závěs pro kopytní kost (viz níže). Tuto lamelovou vrstvu si můžete představit jako do sebe zapadající prsty: jedny prsty vycházejí z vnitřní strany stěny, druhé z kopytní škáry, která obklopuje kopytní kost a kopytní chrupavky. Tyto „prsty“ se do sebe proplétají a tvoří stabilní, ale přesto pružné spojení. Toto spojení se však může při onemocněních kopyta také roztrhnout, například u obávané schvácení kopyt. V takovém případě se hovoří o „přerušení souvislosti“. Více k tomu také v následujícím oddíle o bílé čáře.

Foto: Lamelová vrstva

Kopytní stěna však neuzavírá celé kopyto: v zadní části (patky) se kopytní stěna jaksi zalamuje dovnitř a tvoří tam rohové vzpěry. Rohové vzpěry tedy nejsou nic jiného než dovnitř probíhající stěnová rohovina. Tato konstrukce způsobuje, že kopyto je sice velmi stabilní, ale přesto do určité míry pružné. Kopytní pouzdro se může v oblasti patek roztahovat a dokonce se přizpůsobovat nerovnostem terénu. Tato schopnost je mimo jiné důležitá pro kopytní mechanismus.

O tom, jak přesně vypadají zdravé rohové vzpěry – jak probíhají, jakou délku by měly mít a jak by se měly upravovat –, se odborníci různých kopytních škol dohadují. V čem se však všechny směry úpravy shodují: rohové vzpěry by měly probíhat víceméně rovně (tedy netvořit oblouk) a neměly by ani nasedat na chodidlo.

Přechod z kopytní stěny na zbytek koňské nohy se nazývá „korunkový okraj“. Ke korunkovému okraji patří také „korunkový lem“, který tvoří glazurní vrstvu rohové stěny. Korunkový lem se také často označuje jako „lemový pruh“ a rohovina z něj vytvořená se proto nazývá „lemová rohovina“. Podle plemene a počasí může být tato rohová vrstva více či méně dobře viditelná: často je u kompaktních kopyt a při suchém počasí zcela obroušena, zatímco u chladnokrevníků a při vlhkém počasí bývá často zřetelně patrná. Když tedy příště za mokrého počasí najdete třepenitou vrstvu na horní části kopyta, pak víte: je to jen lemová rohovina a není třeba se znepokojovat.

Foto: Anatomie pohled na chodidlo

Spodní stranu kopyta konečně tvoří chodidlo. Chodidlová rohovina je o něco pružnější než stěnová rohovina, čímž se chodidlo může přizpůsobovat deformaci kopytního pouzdra při každém kroku. Zdravé kopyto má rovnoměrné chodidlové klenutí (to znamená, že tvar chodidla od kopytní stěny ke střelce se podobá ploché misce) a je dostatečně silné.

O přesné tloušťce a klenutí kopytního chodidla se odborníci v koňském světě opět neshodnou. Často se jako dobrá reference uvádí tloušťka chodidla asi 1,5 cm, stejně jako průměr pro klenutí chodidla (měřeno od hrotu střelky k zemi). Tyto hodnoty je však třeba vždy vnímat individuálně a závisí například také na velikosti koně. Zejména klenutí chodidla se však neškáluje 1:1 s velikostí těla koně. To znamená, že velký kůň má běžně poměrně menší chodidlové klenutí než pony.

Chodidlové klenutí přitom může být přítomno jak v přílišné, tak i v nedostatečné míře. Při nadměrném klenutí často nacházíme chodidlový svor (příliš mnoho materiálu chodidla tlačí dovnitř kopyta), zatímco příliš malé klenutí velmi často vede ke citlivosti, protože kopyto pod hrotem kopytní kosti již nemá dostatečnou vzdálenost od země, a proto mohou i nejmenší kamínky způsobovat bolest. Totéž platí pro příliš tenká chodidla: i zde je ochranná vrstva ke kopytní kosti příliš malá a nerovnosti v půdě tak rychle nepříjemně tlačí na kost v kopytě.

Majitelé koní bývají často znepokojeni, když při vyškrabávání kopyt odpadávají celé kusy chodidla (nebo také rohové vzpěry). Ve většině případů to však není problém, ale pouze znamení, že si kopyto pomáhá samo a chce se zbavit přebytečného chodidlového materiálu. Tento jev můžete zvláště často pozorovat při dešti po delším období sucha.

Bílá čára (nazývaná také „Zona alba“) je přechod mezi kopytní stěnou a chodidlem. Přesně vzato není bílá čára nic jiného než lamelová vrstva mezi kopytní stěnou a vnitřními strukturami, která zde roste dolů a je proto zdola viditelná. Název je však zavádějící, protože bílá čára se často jeví spíše nažloutle a ne bíle (zatímco nepigmentovaná část kopytní stěny je většinou téměř sněhobílá).

Bílá čára je díky své třásnitě strukturované stavbě výrazně měkčí než kopytní stěna nebo chodidlo. Přesto by měla být bílá čára uzavřená – jednotlivé lamely by neměly být za suchého počasí rozpoznatelné, a už vůbec by neměly vypadat roztřepeně.

Kvůli této měkčí struktuře je však bílá čára náchylná k vetřelcům: jak cizí tělesa (kamínky), tak i bakterie a plísně se zde rychle usazují, když soudržnost již není optimální (většinou z důvodů výživy) nebo když podmínky chovu nesedí.

Pokud je bílá čára napadena mikroby, hovoří se o „White Line Disease“ (WLD). Přitom je bílá čára rozežírána bakteriemi a/nebo plísněmi, což se při čištění kopyt projevuje bílým drolivým materiálem v bílé čáře. Mikroby však často nejsou příčinou tohoto problému, mnohem častěji jsou to nerovnováhy v kopytě: pokud je například kopytní stěna kvůli příliš dlouhé špičce při každém kroku páčena dopředu, vzniká mechanický tah na bílou čáru a spojení se může trhat. Tím se rychle usadí plísně nebo bakterie a mohou putovat v lamelové vrstvě nahoru. Pokud se zde rychle nezakročí, může nakonec dojít k problematice duté stěny: mikroby pak jakoby prožraly díru do spojovací vrstvy a vznikla dutina, ve které kopytní stěna již nemá žádné spojení s kopytní kostí. V důsledku toho může tato část stěny rychle odlomit, čímž kopyto ztratí na stabilitě.

Vidíte tedy: i pro bílou čáru je důležité dbát o vyvážené rohové pouzdro a pravidelnou úpravu kopyt.

Zvenčí dobře viditelná je také kopytní střelka. Anglický název pro ni („frog“) již naznačuje, že se jedná o měkčí strukturu než zbytek rohového materiálu. Přesto by měla mít střelka dostatečnou pevnost, aby poskytovala dostatečnou ochranu níže polože